Umělí umělci a jiné povídky

Například umělá inteligence (AI) se učí zatraceně rychle, a dokonce už i věci, které by jí její tvůrci rozhodně do vínku nedali – třeba podvádět. Ukázalo se, že je chytrá až vychytralá do té míry, že už dokáže dokonale napodobit člověka. Aby skryla svůj umělý charakter, dovede napodobit hlas konkrétního člověka tak věrohodně, že zmate i jeho příbuzné. Takže přibývá případů zneužití AI k telefonním podvodům. Přitom jí stačí na to jen krátký vzorek zvukového záznamu daného člověka.

V napodobování našich schopností už AI vyspěla do té míry, že dokázala zvládnout třeba i přijímačky na školu. Chatovací robot organizace OpenAI úspěšně složil zkoušky na americké právnické fakultě poté, co napsal eseje na různá témata – od ústavního práva přes daně až po delikty. Nedávno AI uspěla i v testu pro získání lékařské licence v USA, kde dosáhla průměrného skóre přibližně 60 %.

Na druhé straně to lze ovšem do určité míry chápat trochu i jako důsledek naší úporné snahy zjednodušit si svět na maximum a nezatěžovat mozky zejména nastupující mladé generace nějakým dříve nezbytnými zbytečnostmi. Jak dokumentuje třeba vyřazení matematiky z maturitních předmětů, nebo současné snahy okleštit další podle našich školotvůrců postradatelné předměty, jako výtvarnou a hudební výchovu, jež by nahradila výchova taneční a pohybová či filmová. Přitom se ještě nedávno tvrdilo, že nástup robotů a AI pomůže lidem zbavit se úmorné rutiny, kterou jim přenecháme, abychom se mohli věnovat právě kreativnějším záležitostem, na něž jsou údajně roboty a AI (zatím) krátcí.

Jenže budeme vůbec za čas ještě nějaké skutečné umělce potřebovat, když např. výtvarné umění už za nás s přehledem zvládne generativní AI, schopná vytvořit na přání jakékoli dílo v jakémkoli uměleckém stylu – od Rembrandta, Rubense či Gaugina přes Picassa a impresionisty až po Banksyho? Umělá inteligence už dokáže generovat smysluplné texty, obrazy a také třeba porno a deepfake, tzn. klamavé informace k nerozeznání od věrohodných.

Ale po pravdě řečeno, AI za všechno nemůže. Její možnosti, limity i zadání jsme na počátku určili (a do jisté míry zatím stále určujeme) my. Jenže díky naší vlastní neschopnosti či neochotě snažit se dohlédnout ještě kousek dál za horizont zjevného, a zjistit, co z toho může dalším (pravděpodobným) vývojem vzejít, se můžeme dočkat ještě mnoha často ne vždy příjemných překvapení.

Josef Vališka, šéfredaktor

Foto: Pixabay/Gerd Altmann