Umělý potápěč zkoumá potopené lodi
ročník 2016 / číslo 01
Potápěči ve Středozemním moři a na Jadranu mohli potkat pod hladinou neobvyklého kolegu: robota plávajícího pod vodou.
Zhruba 1,5 m dlouhý koncept humanoidního potápěče OceanOne vzniknul původně pro studium hlubokomořských korálových útesů v Rudém moři, které jsou mimo běžný dostup lidských potápěčů, ale stejně tak jsou kvůli své křehké kráse nevhodné pro nasazení klasických průzkumných robotických ponorek. Žádný z existujících typů nemůže soupeřit s citem a schopnostmi lidských průzkumníků. OceanOne tak byl od počátku koncipován výzkumníky z americké Stanfordské univerzity jako kombinace nejlepších vlastností obou případů, využívající spojení pokročilé robotiky, umělé inteligence a hmatové odezvy.
V rámci svého prvního ponoru pomáhal OceanOne hlubinným archeologům při průzkumu La Lune, což byla vlajková loď krále Ludvíka XIV, která se v roce 1664 potopila zhruba 32 km od jižního pobřeží Francie. Její vrak nyní leží asi ve 100m hloubce pod hladinou, což není právě ideální pracovní prostor pro lidské potápěče kvůli vysokému tlaku. Pro OceanOne to není žádný problém - jeho tělo je naplněné olejem a měl by zvládnout ponor až do hloubky 2 km. Tam mohou operovat lidé jen ve speciálních pancéřových skafandrech s omezenými možnostmi pohybu, ale robot s lidskými proporcemi zvládne tuto práci jako potápěč v lehkém neoprenu. OceanOne je klasický dron ovládaný operátorem na hladině, nicméně oproti stávajícím podmořským robotům má výhodu v podobě umělé inteligence a hmatové odezvy systému.
Je vybaven stereoskopickým viděním, které zobrazuje pilotovi přesně, co robot vidí před sebou, a ruce s kloubovými rameny může OceanOne rozpažit daleko od sebe. Každé zápěstí je kompletně vybaveno senzory síly, které přenášejí hmatovou zpětnou vazbu pro řízení pilota. Prsty jsou pokryty taktilními senzory - takže člověk si může zkoumaný objekt doslova „ohmatat“. Může cítit, zda robot pevně uchopí něco tvrdé a těžké nebo jemně sebere lehký křehký předmět, aby ho nepoškodil. V zadní sekci těla robota jsou umístěny baterie, počítače a 8 vícesměrových trysek.
Vzhledem k ergonomii lidského těla se ve vodě pohybuje jako skutečný potápěč a také díky velikosti, která odpovídá lidskému tělu, se dostane i do míst, kde mají obvyklá podvodní robotická zařízení problém.
Humanoidní robotický potápěč vypadá jako člověk, ale místo krve mu v těle koluje olej
Foto: news.stanford.edu
V rámci svého prvního ponoru pomáhal OceanOne hlubinným archeologům při průzkumu La Lune, což byla vlajková loď krále Ludvíka XIV, která se v roce 1664 potopila zhruba 32 km od jižního pobřeží Francie. Její vrak nyní leží asi ve 100m hloubce pod hladinou, což není právě ideální pracovní prostor pro lidské potápěče kvůli vysokému tlaku. Pro OceanOne to není žádný problém - jeho tělo je naplněné olejem a měl by zvládnout ponor až do hloubky 2 km. Tam mohou operovat lidé jen ve speciálních pancéřových skafandrech s omezenými možnostmi pohybu, ale robot s lidskými proporcemi zvládne tuto práci jako potápěč v lehkém neoprenu. OceanOne je klasický dron ovládaný operátorem na hladině, nicméně oproti stávajícím podmořským robotům má výhodu v podobě umělé inteligence a hmatové odezvy systému.
Je vybaven stereoskopickým viděním, které zobrazuje pilotovi přesně, co robot vidí před sebou, a ruce s kloubovými rameny může OceanOne rozpažit daleko od sebe. Každé zápěstí je kompletně vybaveno senzory síly, které přenášejí hmatovou zpětnou vazbu pro řízení pilota. Prsty jsou pokryty taktilními senzory - takže člověk si může zkoumaný objekt doslova „ohmatat“. Může cítit, zda robot pevně uchopí něco tvrdé a těžké nebo jemně sebere lehký křehký předmět, aby ho nepoškodil. V zadní sekci těla robota jsou umístěny baterie, počítače a 8 vícesměrových trysek.
Vzhledem k ergonomii lidského těla se ve vodě pohybuje jako skutečný potápěč a také díky velikosti, která odpovídá lidskému tělu, se dostane i do míst, kde mají obvyklá podvodní robotická zařízení problém.
Humanoidní robotický potápěč vypadá jako člověk, ale místo krve mu v těle koluje olej
Foto: news.stanford.edu